Předposlední pražský
29. 12. 2011
Mezi svátky to v Praze moc kulturně nežije. Všude vládl klid a mír. A déšť. To se to chodilo do práce samo. Ale co, pohádky jsem všechny viděla už tolikrát. Ale úplný konec roku to zachránil. I když nevím, jetli zrovna Jakubovy písně jsou dobrým nakopnutím do nového roku. Ale je fakt, že tak pěkně zakončily ten rok končící. A ve svátečním rodinném duchu. Byl tam i Honza Noha se synem, tak jsme popovídali. S Bubákem jsme probrali Mikulášskou Balbínovskou besídku, kde si (světe div se) zahrál čertíka. A byl moooc rozkošný. Vojta povídal o Johance, která se mu narodila v listopadu. Moc krásná a moc jim to s Adélkou sluší. K tomu se přidal další otec s historkami o Káče a pak ještě i Jakub a už to jelo. Neuvěřitelný. Ale zas je fakt, že chlapi aspoň probírají vtipné historky a ne pleny a mastičky a tak.
Nakonec bylo celkem plno. Přišel i fanklub. Seděla jsem na našem oblíbeném místě a mezi písněmi pracovala. Taky jsem trošku nezapadala, byla jsem za dámu v nových šatičkách od Ježíška. Ale co.
Muzika zas balzám na duši. Jen to nutí moc přemýšlet. Určitě nebudete odcházet rozesmátí domů. A já tedy ke konci roku obzvlášť. Vždycky na mě padne takový divný …. splín. Takové pitomé vrtání se v sobě. Vždycky u těch písní přemýšlím o tom, že bych také chtěla vlatní píseň. Ne jako věnovat, ale mnou inspirovanou. Vůbec nevím, co by z toho vylezlo a kdo by to měl napsat. Na druhou stranu taky přemýšlím nad tím když je ta píseň smutná a vypráví o tom, že vám někdo ublížil a vy víte, že v tu chívli s dotyčným žijete vy… to musí být divný pocit.
No ale je čas k odjezdu. Za necelých 12 hodin má zase sraz, tak ať se aspoň trochu vyspíme.