Jak jsem rozplakala Jáju.
Do kulturního střediska vcházely dámy v norkových kožichách a pomalu velké večerní, pánové v kvádru. Já před pokladnou čekala v džínách a se sluchátkama v uších (a tím foťákem) na mladíka v kovbojském klobouku. A naštěstí taky džínách. Miluju, když jsem někde o několik generací mladší než zbytek publika. A ten podtitul? Byla jsem na guestlistu – pro změnu. To tu zas dlouho nebylo. Sál se naplnil, pár známých tváří, povědomý zvukař, pár nečekaných setkání. Snad prvně jsem celý koncert stála a pobíhala s foťákem.
Zazněly všechny pecky. Teda naštěstí až na Kobylku. Ale Countryboy by se ten večer opravdu hodil. Ale spousta jiných pěkných písní. Jako speciální host Robert Křesťan. Takže Malinaband se na chvíli změnil v Druhou trávu, obohacenou o Ivo Viktorina. Bááájo! Prostě je miluju a Dylanovky obzvlášť. A Španělský schody…. Proč jen jsem byla jediná, kdo si zpíval. A to jsem ty písně znala od zbytku publika určitě nejkratší dobu. Byla jsem tam druhá nejmladší. A prej už nevypadám na 15, ale na 16. Heč. To byla asi jako poklona. Místo Katky Garcia zpívala Eliška Ptáčková. Takže došlo i na tu španělskou píseň. Kupodivu se hrálo bez přestávky.
Po koncertě další nečekané setkání, loučení, venku konečně teplo. Tak jsem ráda, že jsem nakonec šla. A dík za protekci.