Všichni nějak moc spěchali na stezku, zatím co já a čtvrtá jsme se chtěly projít po městě. Začaly jsme pokusem vyfotit hradní bránu. Jenomže nám v záběru překážel poutač nějaké hospody nebo už ani nevím čeho. Naštěstí byl docela lehký a přenosný a tak jsme ho odstěhovaly za roh průchodem, který byl snad jen o 1 cm širší, než rozpětí nohou stojanu. Krásně jsme si tak mohly vyfotit bránu, vrátit poutač na místo a pokračovat prohlídkou hradních nádvoří. Džejn se ještě vrátila pro brusle, které odložila před branou, když fotila. Zjistily jsme, že muzeum není zavřené a tak jsem si nechala narazit alespoň razítko a domluvily jsme se, že ho navštívíme příště. Mezi tím jsme totiž začaly uvažovat o cyklovýletě do Polabí. Po té jsme se prošly po kolonádě, krásným parkem, viděly mažoretky, slyšely kapelu Pohoda hrající zrovna písničku Olympiku, která nám pak dlouho zněla v hlavě. Vzpomínala jsem na první lázeňský welnessvíkend, který jsem před časem trávila v Poděbradech společně s první, její sestrou a Simčou.
Ale to už byl čas obout brusle a vyrazit směr Libice. Věděly jsme, že máme pokračovat dál v cestě. Tak jo, nazout brusle, překonat most a abychom se vyhly kolotoči u zdymadla, rozhodly jsme se přejet na druhou stranu řeky po silničním mostě. Zdolaly jsme schody nahoru, přejely most, zdolaly schody dolů a … pak to začalo.
16:41
První píše, že jsou v Libici a prej co my. Odepisujeme, že vyrážíme z Poděbrad, ať nám drží místo v hospodě. Plán totiž byl, že se v Libici naobědváme.
16:51
První píše, že hospodu minuli a jedou dál směr Osek. Prý se sejdeme v hospodě v Kolíně. Trochu nás to zarazilo. Plán přeci byl dojet do Libice, najíst se a pak se uvidí, ale Kolín nejspíš ne. No nevadí. Jedeme dál. Po cestě, která je kvalitativně čím dál tím horší, ale zase prázdná. A je tu první rozcestí. Podle řeky vede modrá značka po lesní cestě a od řeky asfaltka. Říkáme si, že když tudy projeli, určitě jeli po asfaltce. Odbočujeme od řeky. Najednou další křižovatka, klasické téčko. Zahýbáme vlevo, neb to je směr, kterým bychom pokračovaly, kdybychom jely pořád podél řeky. Z asfaltky se stává asfaltka zasypaná větvema, asfaltka plná kaluží, asfaltka plná šneků, asfaltka plná bláta. Já už jsem to nevydržela a zula brusle. O pár metrů dál stojí otevřené, ale opuštěné auto, tady se na cestu nezeptáme. Ještě že máme Milouše, protože za autem … asfaltka končí plotem. Otáčíme to a vracíme se na modrou. Když nás lesní pěšina dovede k řece zjišťujeme, že cyklostezka vede na druhém břehu. No jo, ale co teď? Po poradě s Miloušem, kde je nejbližší most, se rozhodujeme pro návrat do Poděbrad. Naštěstí to nebylo nutné, protože cestou vedla přes Labe jakási lávka alá roury. Sice bylo kolem jejího ukotvení vybudováno oplocení, ale vrátka byla otevřená, nikde žádný zákaz, pohodlné schody, tak jsem se odhodlaně vypravila nahoru. Samozřejmě s bruslemi v ruce :-) Cestou jsme chvíli pochybovaly, jestli vrátka budou otevřená i na druhém břehu, nebo jestli budeme muset přelézat plot. Nebudu vás dlouho napínat, nic jsme přelézat nemusely. A tak honem nazout brusle a hurá do Libice. Po malém váhání a zjištění, že za Libicí se krásný asfalt změnil v hrubý asfalt usedáme u klobásy a kofoly a po občerstvení se rozhodujeme pro návrat do Nymburka. Sice jsme během jízdy sem uvažovaly, že využijeme alespoň na kousek cesty zpět parník, ale nakonec jsme zvolily návrat po vlastní ose. Jede se nám parádně, lidí je čím dál míň, asfalt po dopolední místní přeháňce vysychá, do západu slunce času dost.
18:49
Píšu první jak jsou na tom, že už zase vyrážíme z Poděbrad. Oni že jim za 20 minut jede vlak. Ještě že jsme se za nimi nehnaly do Kolína, stejně bychom je tam v tý hospodě nepotkaly a dopadlo by to, jako onehdá během stíhacího závodu na Epycentrum . Takhle jsme si to vlastně užily tak, jak jsme to plánovaly do té doby, než jsme řekly dalším potenciálním zájemcům a ti zase dalším a ti dalším až jsme odmítly cokoli koordinovat
19:37
První volá, jak jsme na tom. Říkám, že těsně před cílem u zavřené hospody. Domlouváme se, že zmoženou Třetinku vyzvedneme na nádraží a po domluvě s Miloušem a Třetinkou upřesňujeme, že na hlavním nádraží. Ještě předtím se ale s Džejn pokusíme popojet kousek dál, než kde jsme začínaly, ale naše vysněné hradby stejně nevidíme, tak si je prohlédneme až na těch kolech. Vracíme se tedy k autu, balíme, vyrážíme na nádraží a pak pokračujeme už ve třech zpátky do Prahy.
Dopadlo to dobře, Třetinka zvládla vystoupit z auta a podle všeho i vylezla ty dvě patra k nim domů, mně Džejn vyložila na Opatově a pak se i ona vydala na cestu domů. Jen příště musíme přesvědčit Milouše, aby nás v Hostivaři nehnal do slepejch uliček a mezi baráky a bude to dokonalý.
Tak a to je všechno. Příště tedy na kolech. Po jedný straně řeky tam a po druhý zpátky. Kdo se přidá? A nebo koho potkáme na startu a během první zastávky na naší naplánované trase? :-)