Jestlipak mi jede něco na Floru z Míráku? Jede. A už to frčí. „Jdeš právě včas, zrovna dovybral vstupný. Nemá pokladní.“ Aha. V nepočetném publiku nikdo neznámý. Prostě my všichni, co spolu chodíme. Na koncerty. Překvapila jsem mamku, překvapila jsem Honzu, překvapila jsem Lenku.... vlastně i sama sebe, že jsem se tam nakonec z Balbínky přesídlila.
Koncetr jednočlenného dua Nestíháme s Petrem Linhartem byl rozdělen na čtvrtiny. Přišla jsem přesně v polovině. Takže jsem ještě dvě čtvrtiny slyšela. Takže jak skvělého Petra Linharta, který sám s kytarou zpíval své poetické texty. Sympatický mi byl už tím, že mírně ráčkuje a neumí říkat ř. Což dodávalo jeho zpěvu příjemnou originalitu. Taky jsem s tím jako malá měla problémy a mám je možná doteď. Že by ráčkování nějak souviselo s raky?
Po přestávce zahrál Honza. Bez Ovsíka to nějak není ono. Nebyla Malostranská a Soška a chybí tam ten druhý hlas. Ale zas na konec zahrál Ještě není tma z Dylanovek, což moooc potěšilo. Taky zazněly Dětské šaty. Na úplný konec ještě společně s Petrem L. zahráli píseň Čím větší bloud, tím tvrdší pád, kterou napsal Kris Kristofferson a česky ji nazpíval Wabi Daněk.
Hodinky už ukazovaly 23, nejvyšší čas vydat se k domovu, vzhledem k tomu, že jsem chtěla jít brzo spát. Ale to už asi nedoženu. Ale jak to bylo ve Večeru Tříkrálovém? Kdo jde spát po půlnoci, jde vlastně spát moc časně :-) Tak příště, prý to bude nějaký folkrock a ten my rádi.